Následující řídky jsou opět od Pliziho, který tentokrát sepsal příhody z letních Alp.
Povolání učitele je skvělé! A o prázdninách o tom není pochyb. Po čtrnácti dnech v Africe jsem se jel ještě na tři týdny ohřát do alpských žulových ploten. Abych to neměl tak jednoduché, domluvilo se na mě hned několik spolulezců.
Začali jsme s Dádou skalkařením mezi dešťovými přeháňkami u šluchty v Grindelwaldu. Kulisa tu je pěkná a i 5c prověří a sebere morál do dalších výstupu. Ale přeci jen jsme přijeli do hor. S prvním zlepšením počasí jsme loukami nad soutěskou vyrazili omrknout obávaného obra Šreka. Nástup nemusí být hezký, hlavně když je dlouhý. Tenhle byl hezký i dlouhý. Mohutně zaledněné severní stěny Fischerhornů připomínají hradbu Bezingské stěny na Kavkaze. Biváček jsme rozložili na místě staré Schrechhornhütte do 8 h pochodu.
Další den na nás čekala lahůdka v podobě jižního pilíře na Schreckhorn 4078 m (D+, 600 m, 5). Jedinou vadou na kráse byl opět pekelně dlouhý nástup a sestup. Ráno jsme vyrazili ještě za tmy a v 6 h jsme už začali ukrajovat první lezecké metry. Nejdříve kousek ledového žlábku s okrajovkou a pak už následovalo pěkné lezení v pevné oranžové rule jako stvořené pro lezení. Prostřední část pilíře byla i krásně exponovaná a výhledově velmi vděčná. Lezení bylo tak akorát těžké a vychutnávací. Na vršku se otevřely výhledy na celé Bernské Alpy. Bomba. Sestup už tak příjemný nebyl a je nutno říci, že normálka na Šreka není zadarmo. Nekonečné sólo slézání jsme zakončili slanění okrajovky. Když jsme stáhli lana, tak žlábkem projela menší ledová lavinka – pořádná klika.
Počasí začalo být opět trochu vrtošivé, proto jsme jako další bod programu zařadili návštěvu údolí Emmentál, kde údajně bydlí známý rychlík Ueli Steck. Chtěli jsme mu už konečně rozbít držku. Pak jsme si ale uvědomili, že už mu ten rekord v severce Eigeru stejně někdo vyfouknul a tak jsme ho nechali být a raději vyrazili lézt!
Do severních stěn nám trochu nachumelilo, ale i pro nejisté počasí jsme měli lákavý plán – lezení v plotnách kolem Grimsel passu. BC jsme založili v seníku kousek nad vodní elektrárnou v Hadeggu. Pro seznámení s místní hladkou žulou jsme zvolili cestu Fair Hands Line (6a, 10 délek), která vede hned vedle vyhlídkové trasy lanového vláčku a tak jsme zavětřili šanci sbalit nějaké kočičky. Hned druhá délka ukázala, co znamená kvalita (hustota) jištění so..so (čti německy zó..zó). Taky proto, že jsem na radu průvodce nechal dole friendy a vzal jen pár čoků. Zatím co jsem se potil v plotně, Dáda vyzpovídal kámoše Míry Šmída, který lezl za námi. Když mě viděl, tak prohlásil, že Češi umí jenom handriss, schulaterriss nebo kopfriss, ale pořádnou plotnu to né! Reprezentace se sice nepovedla, ale nakonec jsme si na lezení zvykli a zbytek cesty si vychutnali. Pak už jen seběhnout po kolejích dolů do borůvek a k mizející zásobě Braníků.
Nad elektrárnou Švýcaři vybudovali rozsáhlou a důmyslnou soustavu přehrad (k jejich napájení se nebáli provrtat horu a svádět vodu z ledovce do vedlejšího údolí). Když se vydáte podél největší přehrady Grimselsee, ocitnete se v pohádkové krajině trávy, skal a modřínových hájí. Během chůze postupně zmizí hluk z frekventované silnice a vy začínáte vnímat to podmanivé ticho a klid prostoupí celou vaší bytosti a právě tady se nachází nejlákavější cíl lezců – Eldorádo!
Podobně je popsán přístup do této oblasti v našem průvodci. Fuj taková romantika. Autorovi jsme se s Dádou dlouho smáli, ale když jsme procházeli údolím, tak nám sklaplo. Ona je to pravda. Pod žulovým dómem jsme si k večeři nad ohněm opekli chleba a těšili se na ráno. Vstávali jsme brzo a standardně v 6 h začali lézt. Měli jsme totiž předpověď počasí od Mistra! Čalfi vyhlásil, že ve 14.00 pünktlich začne nečas a nás čekalo 16 délek cesty Septumania (6a+). První délky cesty sledují vodou vymletá korýtka. Žula je tu tak hladká, že lezečky občas vrzali jako gumová stěrka na skle. Žlábky střídají plotny a sem tam nějaký ten sokolíček. Nádherné lezení s optimálním jištěním. Sem se musím ještě vrátit. Minimálně sousední cesta Mötorhead je povinností. Za 5 h jsme na vršku a přesně ve 14.00 jsme na hrázi jezera zpět u auta. A přesně ve 14.00 začíná pršet. Nezávidím lezčíkům, kteří při našem odchodu nalézali do 3. Délky…
Ve Švýcarsku je hezky, ale Francie je Francie a Francie je Chamonix. Počasí se už umoudřilo a tak s Dádou stihneme ještě jednu cestu. U horských vůdců jsme si vyhlédli Pilier Cordier na Grandes Charmoz (3445 m). Podle topa je to asi 700 m (24 délek) dlouhá cesta střední obtížnosti do 5+. Nástup se nám protáhnul na dva dny a to díky mojí dočasně slepotě a okukování sestřiček v nemocnici. (Dobrá rada: ve Francii nechoďte do nemocnice mezi 12.00 a 15.00 to mají siestu a nic s nimi nehne.)
Další den jsme při nástupu zjistili, že zavřená značkovaná cesta je opravdu neprůchozí, ale taky že tu rostou obrovské hřiby, které lze směnit za kozí sýr v naší oblíbené salaši. Mají ho pořád stejně dobrý.
Na nástupu do pilíře jsme si tentokrát pospíšili a začali jsme lézt jako první družstvo už kolem 5 h. Hned druhá délka prověřila naše síly, když v lehce převislé spárce taky lehce natékalo. Inu pětky s baťužkem, kde přibyly pohorky, mačky a cepín dají zabrat. Hned čtvrtá délka je zase trošku boj. Inu on Patrik Cordiér byl pan lezec a klasu dával tvrdší než v Labáku. Žádná z dalších délek není úplně zadarmo a i když je lezení těžší, tak si ho užíváme. Spárky a sokolíky.
Ve dvou třetinách výstupu je velká lávka, kde jsme dali svačinu a pustili před sebe nedočkavého vůdce s klientem, kteří lezli nalehko jen v lezečkách a s větrovkou okolo pasu. Dnes už se dolů slaňuje stejnou cestou, na rozdíl od popisu v našem průvodci, který radí slanit na ledovec normálkou a zbytek sejít a slézt přes rognon.
Následovala nejhezčí část výstupu. Pravá a nefalšovaná Chamonická oranžová žula a nekonečné spáry. Zastavili jsme až pod kolmou prstovkou. Španělský vůdce v ní pěkně funěl. Inu je to za 5+. Řádně potrápila i mě. Další délka byla z říše snů. Celá vedla 55 m jednou spárou od lehce položené prstovky přes žábu a pěst až do širočiny. Od další dvojky jsme se dozvěděli, že po novu je cesta psána za 6a+/6b a širočinka byla za 6a+. Jsem rád, že jsem to nevěděl předem, protože velké friendy jsme s sebou neměli. Další délky už byli za odměnu a protože jsme s sebou měli pohorky, tak jsme nemuseli skončit na prvním (vedlejším) vrcholku a mohli jsme si dát i pár věžiček na hřebeni.
Sestup byl dlouhý, ale ve 22.30 nás pivem přivítal Ondřík v Chamonix. U jednoho (8% za 0,50 €) to neskončilo a já jsem se těšil na zevling dalšího dne. Začalo to dobře. Korasánek se smetanou byl k snídani a k obědu zbylo ještě pivo, ale pak už začal natěšený Ondra naléhat, kdy vyrazíme? Vzdoroval jsem do 18.30, kdy jsme se rozloučili s Dádou a vydali se (samozřejmě že pěšky!) na mezistanici lanovky na Midi. Tam jsme si moc nezdřímli a už ve 4 h jsme stoupali k Frendo Spur (D+, 1100 m) na Midi (3800 m). Po skalách to šlo dobře a většinu jsme přeběhli současně, než jsem Ondříka nahnal do shnilého koutku. Tam se pod ním vysypala asi tuna kamení a trochu jsme pokrátili lano. My jsme naštěstí zůstali nedotčeni – opět pořádná klika. Zbytek cesty už tak zábavný nebyl. Nejdřív jsme se nadřeli v tvrdém ledu na hřebínku a pak jsme se díky mě práskli v dalších skalách a potupně slanili zpět do ledu. Nicméně v 16.00 už jsme seděli s na pivu na Midi. Ona je ta neználkova raketa přece jen k něčemu dobrá, zvlášť když k ní dojede člověk ze Chamonix po svých.
Protože nám „ujela“ poslední lanovka „museli“ jsme tam přespat a další den si dát k snídani Rébuffatovu cestu v jižní stěně (6a, 200 m). Ta se nedá popsat jinak než, že krása střídá nádheru.
V Chamonix jsme večer oslavili (jak jinak než osvědčenou osmičkoučkou za 0,5 €) příjezd Bombise (a Éfy) a jeho narozeniny. Další den nebylo nač čekat a tak jsme s Ondrou vyrazili omrknout Jorassy. Na Leschaux jsme zjistili, že z Walkera se letos setupuje výhradně letecky a tak jsme si bohužel nechali zajít chuť a šli trénovat na Petites Jorasses (3650 m). Jejich 700m západní stěna nabízí taky dost prostoru pro zábavu. My jsme vylezli kombinaci dnes už klasických cest. První polovinou stěny jsme se proplížili spárami, kouty a komíny Contaminovi cesty (asi tak za 6) a v posledních deseti délkách jsme si užili ploten v Piolově cestě Anouk (v posledních délkách max 6a+). Celkově 20 délek nádherného různorodého lezení. Na vršku jsme mlsně pokukovali po velkých Jorassech, když se tam objevil vrtulník a postupně sundal tři borce z Walkera. Asi opravdu nebyli podmínky…
Další den jsme byli v Chamonix a Ondra se chystal na odjezd na oslavu padesátin paní Mandulové. Bombis s Éfou se také spokojeně vrátili s Rébuffatem na Midi a přechodem Blanku v kapse. Na Montenvers jsme příští odpoledne vyrazili spolu. Já jsem jim však nechtěl kazit jejich lezeckou pohodu a na Enversku jsem je nedoprovodil (Užili si to parádně v cestách Guy-Anne 6a+ a Children of the Moon 6a+) a šel se podívat na chatu pod pokličkou. Abych si vychutnal výhledy, vylezl jsem si jižní hřeben na Aig. Moine (3445 m) (D-, 400 m, 4+ jedno místo 5+). Po cestě mě trochu zdrželi vůdci, kteří se před klienty s funěním drápali v pohorkách úzkými komíny. Já jsem je v lezečkách s lehkostí oběhnul plotnou. Chudáci klienti. Co se týká výhledů, tak Rébuffat nelhal, vidět je celý masiv Mont Blancu. Kromě výhledů na mě čekala nahoře i Bombisova silná cigaretka, aby mi dodala odvahy na sestup, který jsem si moc nenastudoval. Ale všechno dopadlo dobře a já jsem mohl zakončit tenhle výlet vyhlídkovou cestou po žebřících přes chatu Charpoua zpět do Chamonix.
Pak už jsem měl lezení opravdu dost. A po vydařeném večírku jsme mohli vyrazit s Bombisem a Éfou domů. Děkuji všem zúčastněným za skvělou atmosféru a pohodu, kterou vytvořili. S vámi to byl super výlet!
Další fotky tady https://plizi.rajce.idnes.cz/Alpy_2012/ a tady https://elfa.rajce.idnes.cz/HO_SKOL_v_Chamonix_srpen_2012/
Co se vylezlo:
Dáda a Plizi
Schreckhorn (4078 m) – J pilíř, 600 m, D+, 5
Handegg – Fair Hands Line, 10 délek , 6a
Eldorádo – Septumania, 16 délek, 6a+
Aig. Charmoz (3445 m) – Pilier Cordier, 700 m, TD+, 6a+
Onřík a Plizi
Aig. du Midi (3800 m) – Frendo Spur, 1100 m, D+
Aig. du Midi (3800 m) – Rebuffat, 200 m, 6a
Petites Jorasses (3650 m) – Kombinace Conatamine a Anouk, 700 m, TD+, 6a+
Bombis a Éfa
Barberína – vícedélka, 6b
Aig. du Midi (3800 m) – Rebuffat, 200 m, 6a
Mont Blanc (4810 m) – přechod od Midi až do Les Houches
1ère Pointe des Nantillons (2921 m) – Guy-Anne, l'Insolite – 370 m, 6a+
Aig. du Rock, Childrens of the Moon – 320 m, 6a+
Plizi
Aig. du Moine (3412 m) – J hřeben, 400 m, D-, 4+ jedno místo 5+